čtvrtek 26. dubna 2018

Stopa zvířete v mém životě

Dobrý den všem!

Další výzva, kterou tentokrát pořádala Blondýna Simonapro mě znamenala jasnou účast. Nejenom kvůli mému vztahu ke zvířatům a přírodě obecně, ale i kvůli poselství, které chce Simča jejím prostřednictvím šířit.

"Od nepaměti jsou zvířata součástí našich životů a já poslední dobou hmatatelně cítím, že máme vůči nim spoustu dluhů, které odmítáme splácet. Nedokážeme se o ně dobře starat, trpí v rukou bezohledných lidí, týráme je, odhazujeme jako odpad.
Touto výzvou bych chtěla nám lidem připomenout, že máme závazky nejen vůči sobě, ale vůči celé této planetě, potažmo zvířatům.
Půjdete do toho se mnou?"

To je přesně moje řeč, takže do toho jdu. Představím vám zvířátka, která zanechala stopu v mém srdci, stala se mi přítelem a členem rodiny a naučila mě lásky a úcty k živým tvorům.

K lásce ke zvířatům - i těm vyhynulým jsem byla vychovávaná od mala a to byla také doba, kdy jsem si jejich blízkosti užívala nejvíc. Úplně všechna, která se u nás ocitla, dostala jména, Ježíšek jim taky naděloval a v případě bolístky jsme trpěli s nimi. Měli jsme pořád nějaké rybičky. Pamatuji si červené paví očko jménem Apofis (vliv Hvězdné brány, na které jsem vyrostla), každá černá skalara byla Megan (podle postavy z JAGu), každá žlutá Samatha (Carterová, zase Hvězdná brána). Pak následovali křečci, moji byli Kevin (podle Sám doma - zvolání, když nám někdy utekl, bylo pak příhodné) a Viktorka, brácha měl pokaždé Filípka :-). Mezitím k nám přicházely a zase odcházely kočičky a kocouři z celé ulice. Mazlíkem nám byli hlavně mourovatý kocour Tobby a černobílé sestřičky Elza, Lili a Jessie. Dokonce jsem o nich v jedenácti letech "napsala" knížku. Mamka ji nedávno našla a dost jsme se zasmáli.

Naši křečíci s bráchovou plyšovou myší  během velkého plyšákového focení.

Vlastně každá knížka, kterou jsem si vytvořila, byla o zvířátkách.

Mojí první velkou láskou byl kokršpaněl Ben. Byl jen o rok starší, než já. Strávila jsem s ním dětství. Strašně vrčel, když jsem ho objímala a mazlila se s ním, ale já se vůbec nebála, protože jsem věděla, že jen projevuje svoji radost, ale kolemjdoucí se hrozili, že mě zabije. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy mi mamka řekla, že už není.

Beník už v pokročilejším věku o Čarodějnicích. Na zemi leží pampelišková čelenka, kterou jsem mu upletla, ale nechtěl ji nosit.

Mojí druhou láskou bylo morčátko Rozetka. Měli jsme ji současně s Benem, ale byli jsme hodně malí, možná ještě předškoláci. Rozetka s námi bydlela uvnitř, kdežto Beník měl vlastní vytápěnou místnost připojenou ke garáži (dodnes jí říkáme Benova), takže jsme se s ní mohli mazlit o něco častěji. Vždycky jsme si lehli na zem, dali jsme si ji na hruď a prostě jsme jen tak leželi a ona krásně hřála a byla spokojená. To teplo od ní si také pořád pamatuji.  I po ní se mi stýskalo ještě dlouho po tom, co nás opustila.

Rozetka je bohužel na všech fotkách rozmazaná.

Měli jsme i anduláka Pepíčka. Na toho taky vzpomínám, i když byl bráchův. Moc se mu líbilo, když jsme během řeči zdůrazňovali "č". To se mu úplně zmenšily zorničky a jako by byl v tranzu. :-)  A jak je vidno, ochotně mi pózoval, když jsem začínala fotit.


No, a největším chovatelským počinem byli čtyři sklípkani, které si vyprosil brácha asi tak před dvaceti lety (ty jo, to už je tak dávno!). Všichni se dožili dospělosti, i když neochutnali nic jiného než nebohé cvrčky, a poslední zemřel teprve před pár lety. Jo, naši - myslím rodiče i prarodiče - toho vydrželi dost. A já jsem jim strašně vděčná, že mi umožnili poznat, jak je úžasné milovat a být milována zvířetem.

A ještě vám povím o mojí třetí a, snad Beniček promine, zatím největší lásce. Chtěla jsem o ní tady na blogu napsat už dlouho, ale pořád jsem se toho tak nějak bála. Teď se to, díky Simčině výzvě, hodí.

Ťapinka


Po Benovi jsme dlouho nikdo nechtěl o dalším pejskovi ani slyšet. Ale pak se k nám dostala Ťapinka. Bylo to takhle. Ťapinku pořídil strejda s tetou svým dětem, tedy mé sestřenici a bratranci, ale aby jim doma nedělala nepořádek, bydlela Ťapinka u našich společných prarodičů. Pak se ozvalo stáří a babi s dědou se museli stěhovat do pečovatelského domu. Tam si Ťapinku vzít nemohli, ale ke svým "pravým" majitelům, jak jsem často slýchávala, jít taky nesměla. Jediné řešení pro všechny kolem bylo nechat ji utratit. Ale to by moji zlatí rodiče nedopustili.

Bráška, Ťapinka a já ještě v bytě u babičky a dědy v Kadani.

Pro Ťapinku bylo stěhování z Kadaně těžké, ještě dlouho se jí stýskalo. Ale o to raději nás potom měla. A my ji! Když jsem se pak od našich odstěhovala k mému teď už muži, stýskalo se mi jenom po ní. :-) Měli jsme ji v době, kdy jsem byla v letech, ve kterých si "vytváříme přátelství na celý život", jak řekla moje profesorka na gymplu. A já si vytvořila takové přátelství k Ťapince.

Dostala miminkovskou deku po bráchovi i po mně.


Nejraději cupovala umělé myšky a balící papír na vánočních dárcích. Vidíte ten rozpustilý výraz? :-)

Opustila nás v požehnaném věku. Nebyla nemocná, jak nám veterinář Idiot tvrdil. Snažil se z rodičů vytáhnout peníze za léky, které nemohly nikdy pomoct. Ťapince se dýchalo čím dál hůř. Bylo hrozné ji tak vidět a jenom doufat, že léky zaberou. Po akutní noční návštěvě jiného Pana Veterináře, kdy už naše holčička opravdu dýchat nemohla, se rodiče dozvěděli, že veškeré léky byly zbytečné, protože prostě přišel její čas. Letos to bylo pět let a chybí nám pořád.



No, konečně jsem na konci tohohle mého vzpomínání. Celé psaní jsem probrečela :-), ale bylo krásné si to všechno zase připomenout. Díky za tuhle výzvu, Simčo! Někteří nade mnou možná budete kroutit hlavou, jiní mě pochopíte. Já prostě nedokážu brát zvíře jen jako něco, jako věc. A když v televizi nebo na internetu vidím, co jsou někteří jedinci schopni takovému nevinnému bezbrannému stvoření udělat, obrečím to a přepadne mě strašlivý vztek, protože vím, že se těm hajzlům nic nestane.

S manželem žijeme bez zvířecího společníka a ještě jsem si na to nezvykla. Prostě to není ono. Doma i na zahradě je tak nějak prázdno a smutno. Časem jsem ale musela uznat, že by to jinak nešlo. Domů se vrátím kolikrát až večer, něco sním a zalezu do postele. O manželovi, který je velmi často pracovně pryč ani nemluvím. Kterýkoli náš zvířecí miláček by neměl takovou pozornost, jakou by si zasloužil. Doufám, že se to jednou změní a mazlíček se mi do života vrátí.

Simča tuhle výzvu uspořádala k 22. dubnu, kdy se slaví Den Země. Já bych chtěla Zemi dodatečně popřát, abychom se my - lidé, její nájemníci dokázali vzpamatovat a začali se chovat lépe. Ke zvířatům, k přírodě, k Zemi. I když neumějí mluvit, v posledních letech na nás přímo křičí. Naznačují, že žijeme hodně špatně, ale my nevidíme, neslyšíme, nezajímáme se. Příroda nás vyměnila za dinosaury a my ji za to zničíme.

Vaše Dý


PS: Rodičové, dopřejte prosím svým dětem, aby lásku zvířete poznaly tak, jako se to stalo mně.

23 komentářů:

  1. Ťapinka byla kouzelná, úplný miláček!
    Teď je nějak moc toho týrání a ubližování zvířatům všude kolem, ani dívat se na to nedá. Jsem ráda za to, že aspoň tady mluvíme o zvířatech s láskou! Někdy dost bolestnou, ale s láskou...
    Zdravím tě srdečně♥

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To byla, moc krásná psí slečna!
      Je toho strašně moc, Jani. A když ne v televizi, tak na internetu. Jsem vděčná lidem, kteří se z toho nesesypou a snaží se to řešit.
      Měj se moc hezky, pa.

      Vymazat
  2. Dý, početla jsem si a i slzu jsem uronila. Tak to prostě je! Chápu váš současný stav, ono to opravdu není jednoduché, člověk nejedná jen za sebe, je to starost a zodpovědnost...
    Jak se říká, nikdy neříkej nikdy...
    Přeji krásný večer, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že třeba jestli nás někdy bude víc, bude pak víc času a pečovatelů, tak si pejska nebo kočku pořídíme. Uvidíme.
      Měj se krásně, pa. :-)

      Vymazat
  3. Milá reportáž, krásne spomienky...
    Ťapinka bola krásna, možno raz budeš mať inú.
    Ja mám dom angličáka a už teraz sa desím, čo bude, keď raz príde jeho čas :-(
    Pekný večer, pá
    A.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. I kdyby přišel jiný pejsek, Ťapinka je jen jedna. Nenahradí ji nikdo jiný. A tak to má být!
      Krásný den přeji, pa.

      Vymazat
  4. Dý, ty psí oči jsou nádherné, stačí jeden pohled a hned je krásně na světě. Také nechápu, jak někdo takto bezbranným zvířátkům může ublížit. Kde se v nich bere tolik zloby? A proč?,, Jé, to je otázek, ale na to asi odpověď nedostaneme. Naštěstí se hodně zvířátek má u svých páníčků moc dobře a tak to má být.
    Měj krásné dny a věř, že jednou přijde čas i na domácího mazlíčka. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, Dášo. :-) Jenom dodám, že psí oči jsou nejen nádherné, ale i upřímné.
      Přeji ti krásný máj. Pa.

      Vymazat
  5. Dý, krásný článek.....dojemný, moc mne zasáhl. Také jsme měli období bez zvířecích kamarádů, ale dlouho netrvalo. Až přijde čas, i u vás bude zase veseleji.
    Měj se moc krásně, Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Petro, děkuji. Jsem ráda, že se mi podařilo vše dobře popsat. Na tomhle textu mi záleželo.
      Měj hezký máj, pa. :-)

      Vymazat
  6. Krásný článek :-) Krásné vyznání :-) A všechna zvířátka kouzelná :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Krásně jsi napsala to svoje vyznání. Věřím Ti, že se Ti po nějakém zvířecím miláčkovi stýská, ale jsi rozumná a neřídíš si ho teď, kdy víš, že by to nebylo to pravé ořechové. Není nic smutnějšího nežli slyšet žalostně do ochraptění štěkat pejská za dveřmi bytu. Je tam celý den sám, protože majitelé si neuvědomují, že prostě v jejich stylu života na něj nemají tolik času, kolik by měl dostat.
    Měj se moc hezky!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Takhle trpí i pejsek, který je sice celý den na zahradě, ale když pak páníček konečně přijde domů, jen kolem pejska projde, okřikne ho, aby neštěkal, ani ho nepohladí a zaleze do domu. Bohužel i takové případy se vyskytují. :-(
      Měj se hezky, Haničko. Pa.

      Vymazat
  8. Ty jedno sluníčko, to jsem fakt nechtěla, ale je pravda, že některé věci musí ven i za cenu slziček.
    Tvoje zvířecí povídání mne dostalo nádherných panoramatickým výletem do tvého dětství a řeknu ti, napsat knihu tahle brzy, to chce talent, odvahu a kus talentu, šikulko. Všechna ta zvířátka podle hrdinů z filmu či televize, to snad dělal každý z nás, připomnělo mi to dětství a mládí, krása, za to veliký dík.
    Já jsem zažila s mým nejmilovanější kocourem před dávnými lety něco podobného, zemřel na selhání celého organismu, otravu, díky zanedbání veterinární péče, byl následně operován jinde, ale bohužel bylo již pozdě. chápu tvé pocity, chápu tvou bolest, mám to také tak, prostě lidé s empatií , s citem neberou zvířata jako odpad, jako přebytek.
    Mnohokrát DĚKUJI, nastavila jsi mi zrcadlo, že dnešní mladí lidé mají nejen svůj život pevně v rukou, ale i citlivá srdce na pravém místě.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Simčo, mně to ale docela pomohlo pořádně si zabrečet. Od Ťapinčina úmrtí to v sobě držím, raději moc nevzpomínám. Teď se mi na ni myslí a mluví o ní daleko lépe.
      Opravdu bych ten můj výtvor nenazývala knihou! Možná jsem neměla použít ani slovo knížka. Protože zápletka "tři sestry, tři bratři - potkají se, zamilují a jsou šťastní až do smrti" na knižní příběh rozhodně není. Ach, ty mé dětské ideály! :-D

      Vymazat
  9. Moc hezky jsi to napsala, Dý. Ta knížka o zvířátkách mě dostala :-). Krásné fotečky plné lásky.... Měj pěkný večer. ZaZa

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, ZaZo!
      Vytvářet si různé knížečky a brožurky, to mě vždycky moc bavilo. Už pár let si takto tvořím a doplňuji sešitek bylinkových receptů. Takže roste s mými zkušenostmi :-)
      Krásný den přeji, pa.

      Vymazat
  10. Krásný příspěvek o zvířátkách, je z něho cítit Tvoje láska k nim. Ťapinka byla kouzelná. Chápu její bolest nad jejím odchodem. Před rokem museli naši mladí nechat uspat jejich milovaného pejska Maxíka. Také se přihlásil věk a spousta zdravotních problémů, které už nešlo vyřešit. Pamatuji si poslední chvíle s ním, loučila jsem se a věděla, že už ho neuvidím. Ale neodešel daleko, má svůj hrobeček v rohu zahrady.
    Přeji hezké dny. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. My máme Ťapinku taky nablízku, u našich na zahradě. Jinak by to ani nešlo! Dostala s sebou všechny hračky a pamlsky, které už jsem jí nestihla dát.
      Moc děkuji za komentář, návštěvu a podporu! ❤
      Měj se hezky, pa.

      Vymazat
  11. Ach, milá Dý. Jako by ta výzva byla ušitá tobě přímo na míru. Tolik slov najednou muselo ven, tolik vzpomínek na milovaná zvířata se vyrojilo. Pepíček byl opravdu fešák a věděl to o sobě, no a ty psí oči Ťapky hovoří za vše.
    Věřím, že nastane situace, která dovolí si zase nějaké zvířátko pořídit a tvé prázdné místo v srdci se zaplní. Moc ti to přeji.
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to fakt, beallara se mi přesně trefila do myšlenek. Chtěla jsem o nich všech napsat už dlouho, ale jen tak - z ničeho nic se mi to vytahovat nechtělo. Teď jsem ráda, že je tady na blogu konečně mám.
      Děkuji ti za krásný komentář i tvé přání, Henrieto. Pa!

      Vymazat

Děkuji. Za komentáře a postřehy, které tu zanecháváte. Za vzpomínky, o které se tu dělíte. Za čas, který jste blogu věnovali. ♥

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...