Minulý týden jsme vyrazili na tři dny do Českého krasu. Ani já, ani manžel jsme v těchhle končinách nikdy nebyli. Já se strašně moc těšila a manžel se obával, co zase vymyslím. :-) Když jsem na Seznamu otevřela turistickou mapu, vyskočila na mě spousta úžasných míst, takže jsem naplánovala několik tras a výletů a řekla jsem si "...co stihneme, to stihneme". Samozřejmostí byl Karlštejn a chtěla jsem do Svatého Jana, ostatní jsem nechala prostě podle nálady.
Do Řevnic, kde jsme byli ubytovaní, jsme dorazili odpoledne. Bylo zase příšerné vedro a nikam se nám v něm nechtělo, ale trasa na Mořinku se zdála krátká, tak jsme vyrazili. Z příjemné podvečerní procházky se vyklubal boj o holé přežití - alespoň pro mě. Zvyklá na naší polabskou rovinu jsem trpěla, šli jsme pořád jen do kopce. Ztratili jsme se hned v Řevnicích. Podle mapky, kterou jsem si vytiskla, už jsme dávno měli minout nějaký vysílač a autobusovou zastávku, ale namísto toho jsme se ocitli u hlavní silnice... No, po necelých deseti kilometrech jsme konečně byli v Mořince. Úplně hotoví a skoro bez vody jsme vystoupali poslední krpál po poli. Manžel rozhodl, že zpátky už jedeme autobusem. Díkybohu!
No není ten ušák boží? Hodil by se mi na zahradu. :-)
O novodobém menhiru a originálním betonovém křesle od sochaře Zdeňka Ruffera si můžete něco málo přečíst zde.
Podzim v srpnu? Barvami to odpovídá, teplotou ani omylem.
Na vyhlídce bylo moc krásně. Nevím, jestli za to může menhir, nebo uvolněné endorfiny z té námahy, ale ještě teď, když na to místo myslím, cítím jen pozitivní energii a mám úsměv na tváři. A ráda bych se tam vrátila. Musíte se tam taky podívat.
Vaše Dý