Dobrý den všem!
Když jsem v sobotu dopoledne stála u žehlícího prkna, říkala jsem si, že opravdu bude krásný jarní den. Ptáčci zpívali, dováděli u krmítka a sluníčko pomalu ohřívalo vzduch. Nasměrovaná k francouzskému oknu tak, abych měla co nejlepší výhled na všechny tři strany, jsem si prohlížela zahradu a v hlavě utvářela seznam všeho, co jsem nestihla na podzim, co je třeba udělat v této části roku a co nás do budoucna ještě čeká. A jak jsem tak stála, žehlila a rozmýšlela, došlo mi, že se na první zahradní práce vůbec netěším a že se mi na to sluníčko vlastně ani vylézat nechce. Naštvala jsem se na sebe. Tyhle myšlenky naprosto nesnáším - když se mi něco nechce. Jako paní domu se zahradou si je ani nemůžu dovolit, takže jsem si rozkázala, že odpoledne se na všechno vrhnu.
Využila jsem toho, že je manžel pryč, a k obědu si udělala zapečené brambory, které on moc nemusí, ale já je miluji, a k odpolednímu čaji ještě jablečný koláč. Odpoledne, posilněná dobrým obědem, jsem se vrhla - opět na žehlení. Nedonutila jsem se jít ven. Sluníčko svítilo ještě víc než dopoledne, meteostanice ukazovala přes 15°C a všichni sousedi na zahradě jen v mikinách prováděli práce, do kterých mně se nechtělo. 'V mikinách,' došlo mi. Já taktéž v mikině, ale ve sluníčkem prohřáté místnosti, navíc u sálající žehličky, jsem si připadala prochladlá a sem tam mě napadlo, že si zatopím v krbovkách.
Napadlo mě nejhorší.
Večer se moje obavy potvrdily, když jsem jen s námahou vstávala z gauče nebo pomalým tempem vylézala schody. "Jseš nějaká teplá," podotkl manžel, když už byl doma. Teploměr sice naměřil jen zvýšenou teplotu, ale náhlá silná bolest v krku a únava z celodenního - vlastně nicnedělání mě donutily přiznat, že "na mě asi něco leze." Na noc jsem polkla dvě lžičky česnekového sirupu (a vynadala si, že jsem ho nevzala už dřív) a ještě pro jistotu paralen.
Druhý den ráno jsem si připravila nálož bylinných čajů a ani jsem se nemusela přemlouvat, abych se vrátila do postele. Obloha byla zatažená, vypadalo to na déšť. 'Dnes bych stejně ani zahradničit nemohla,' pomyslela jsem si a strašně unavená usnula.
Nakonec nepršelo, za to dnes ano. Je zataženo a fouká vítr, jako by byl podzim. Už druhý den ležím, ale lépe mi není. Ach jo... nesnáším, když jsem nemocná.
Teď se jdu zase natáhnout. To cvakání do klávesnice je strašně vysilující.
Mějte se krásně a zdravě!
Vaše Dý
