Stopa zvířete v mém životě

Dobrý den všem!

Další výzva, kterou tentokrát pořádala Blondýna Simona, pro mě znamenala jasnou účast. Nejenom kvůli mému vztahu ke zvířatům a přírodě obecně, ale i kvůli poselství, které chce Simča jejím prostřednictvím šířit.

"Od nepaměti jsou zvířata součástí našich životů a já poslední dobou hmatatelně cítím, že máme vůči nim spoustu dluhů, které odmítáme splácet. Nedokážeme se o ně dobře starat, trpí v rukou bezohledných lidí, týráme je, odhazujeme jako odpad.
Touto výzvou bych chtěla nám lidem připomenout, že máme závazky nejen vůči sobě, ale vůči celé této planetě, potažmo zvířatům.
Půjdete do toho se mnou?"

To je přesně moje řeč, takže do toho jdu. Představím vám zvířátka, která zanechala stopu v mém srdci, stala se mi přítelem a členem rodiny a naučila mě lásky a úcty k živým tvorům.

K lásce ke zvířatům - i těm vyhynulým jsem byla vychovávaná od mala a to byla také doba, kdy jsem si jejich blízkosti užívala nejvíc. Úplně všechna, která se u nás ocitla, dostala jména, Ježíšek jim taky naděloval a v případě bolístky jsme trpěli s nimi. Měli jsme pořád nějaké rybičky. Pamatuji si červené paví očko jménem Apofis (vliv Hvězdné brány, na které jsem vyrostla), každá černá skalara byla Megan (podle postavy z JAGu), každá žlutá Samatha (Carterová, zase Hvězdná brána). Pak následovali křečci, moji byli Kevin (podle Sám doma - zvolání, když nám někdy utekl, bylo pak příhodné) a Viktorka, brácha měl pokaždé Filípka :-). Mezitím k nám přicházely a zase odcházely kočičky a kocouři z celé ulice. Mazlíkem nám byli hlavně mourovatý kocour Tobby a černobílé sestřičky Elza, Lili a Jessie. Dokonce jsem o nich v jedenácti letech "napsala" knížku. Mamka ji nedávno našla a dost jsme se zasmáli.

Naši křečíci s bráchovou plyšovou myší  během velkého plyšákového focení.

Vlastně každá knížka, kterou jsem si vytvořila, byla o zvířátkách.

Mojí první velkou láskou byl kokršpaněl Ben. Byl jen o rok starší, než já. Strávila jsem s ním dětství. Strašně vrčel, když jsem ho objímala a mazlila se s ním, ale já se vůbec nebála, protože jsem věděla, že jen projevuje svoji radost, ale kolemjdoucí se hrozili, že mě zabije. Dodnes si pamatuji ten moment, kdy mi mamka řekla, že už není.

Beník už v pokročilejším věku o Čarodějnicích. Na zemi leží pampelišková čelenka, kterou jsem mu upletla, ale nechtěl ji nosit.

Mojí druhou láskou bylo morčátko Rozetka. Měli jsme ji současně s Benem, ale byli jsme hodně malí, možná ještě předškoláci. Rozetka s námi bydlela uvnitř, kdežto Beník měl vlastní vytápěnou místnost připojenou ke garáži (dodnes jí říkáme Benova), takže jsme se s ní mohli mazlit o něco častěji. Vždycky jsme si lehli na zem, dali jsme si ji na hruď a prostě jsme jen tak leželi a ona krásně hřála a byla spokojená. To teplo od ní si také pořád pamatuji.  I po ní se mi stýskalo ještě dlouho po tom, co nás opustila.

Rozetka je bohužel na všech fotkách rozmazaná.

Měli jsme i anduláka Pepíčka. Na toho taky vzpomínám, i když byl bráchův. Moc se mu líbilo, když jsme během řeči zdůrazňovali "č". To se mu úplně zmenšily zorničky a jako by byl v tranzu. :-)  A jak je vidno, ochotně mi pózoval, když jsem začínala fotit.

No, a největším chovatelským počinem byli čtyři sklípkani, které si vyprosil brácha asi tak před dvaceti lety (ty jo, to už je tak dávno!). Všichni se dožili dospělosti, i když neochutnali nic jiného než nebohé cvrčky, a poslední zemřel teprve před pár lety. Jo, naši - myslím rodiče i prarodiče - toho vydrželi dost. A já jsem jim strašně vděčná, že mi umožnili poznat, jak je úžasné milovat a být milována zvířetem.

A ještě vám povím o mojí třetí a, snad Beniček promine, zatím největší lásce. Chtěla jsem o ní tady na blogu napsat už dlouho, ale pořád jsem se toho tak nějak bála. Teď se to, díky Simčině výzvě, hodí.

Ťapinka

Po Benovi jsme dlouho nikdo nechtěl o dalším pejskovi ani slyšet. Ale pak se k nám dostala Ťapinka. Bylo to takhle. Ťapinku pořídil strejda s tetou svým dětem, tedy mé sestřenici a bratranci, ale aby jim doma nedělala nepořádek, bydlela Ťapinka u našich společných prarodičů. Pak se ozvalo stáří a babi s dědou se museli stěhovat do pečovatelského domu. Tam si Ťapinku vzít nemohli, ale ke svým "pravým" majitelům, jak jsem často slýchávala, jít taky nesměla. Jediné řešení pro všechny kolem bylo nechat ji utratit. Ale to by moji zlatí rodiče nedopustili.

Bráška, Ťapinka a já ještě v bytě u babičky a dědy v Kadani.

Pro Ťapinku bylo stěhování z Kadaně těžké, ještě dlouho se jí stýskalo. Ale o to raději nás potom měla. A my ji! Když jsem se pak od našich odstěhovala k mému teď už muži, stýskalo se mi jenom po ní. :-) Měli jsme ji v době, kdy jsem byla v letech, ve kterých si "vytváříme přátelství na celý život", jak řekla moje profesorka na gymplu. A já si vytvořila takové přátelství k Ťapince.

Dostala miminkovskou deku po bráchovi i po mně.

Nejraději cupovala umělé myšky a balící papír na vánočních dárcích. Vidíte ten rozpustilý výraz? :-)

Opustila nás v požehnaném věku. Nebyla nemocná, jak nám veterinář Idiot tvrdil. Snažil se z rodičů vytáhnout peníze za léky, které nemohly nikdy pomoct. Ťapince se dýchalo čím dál hůř. Bylo hrozné ji tak vidět a jenom doufat, že léky zaberou. Po akutní noční návštěvě jiného Pana Veterináře, kdy už naše holčička opravdu dýchat nemohla, se rodiče dozvěděli, že veškeré léky byly zbytečné, protože prostě přišel její čas. Letos to bylo pět let a chybí nám pořád.

No, konečně jsem na konci tohohle mého vzpomínání. Celé psaní jsem probrečela :-), ale bylo krásné si to všechno zase připomenout. Díky za tuhle výzvu, Simčo! Někteří nade mnou možná budete kroutit hlavou, jiní mě pochopíte. Já prostě nedokážu brát zvíře jen jako něco, jako věc. A když v televizi nebo na internetu vidím, co jsou někteří jedinci schopni takovému nevinnému bezbrannému stvoření udělat, obrečím to a přepadne mě strašlivý vztek, protože vím, že se těm hajzlům nic nestane.

S manželem žijeme bez zvířecího společníka a ještě jsem si na to nezvykla. Prostě to není ono. Doma i na zahradě je tak nějak prázdno a smutno. Časem jsem ale musela uznat, že by to jinak nešlo. Domů se vrátím kolikrát až večer, něco sním a zalezu do postele. O manželovi, který je velmi často pracovně pryč ani nemluvím. Kterýkoli náš zvířecí miláček by neměl takovou pozornost, jakou by si zasloužil. Doufám, že se to jednou změní a mazlíček se mi do života vrátí.

Simča tuhle výzvu uspořádala k 22. dubnu, kdy se slaví Den Země. Já bych chtěla Zemi dodatečně popřát, abychom se my - lidé, její nájemníci dokázali vzpamatovat a začali se chovat lépe. Ke zvířatům, k přírodě, k Zemi. I když neumějí mluvit, v posledních letech na nás přímo křičí. Naznačují, že žijeme hodně špatně, ale my nevidíme, neslyšíme, nezajímáme se. Příroda nás vyměnila za dinosaury a my ji za to zničíme.

Vaše Dý


PS: Rodičové, dopřejte prosím svým dětem, aby lásku zvířete poznaly tak, jako se to stalo mně.